Loading...

Zpětný odběr elektrozařízení (sběr elektroodpadu)

>>Zpětný odběr elektrozařízení (sběr elektroodpadu)
Zpětný odběr elektrozařízení (sběr elektroodpadu) 2018-06-05T14:44:38+00:00

Oběhové hospodářství (cirkulární ekonomika)

Zpětný odběr elektrozařízení (sběr elektroodpadu) je integrální součástí tzv. oběhového hospodářství (angl. circular economy). Oběhové hospodářství je koncept, který vychází z toho, že zdroje nerostných surovin jsou omezené, a proto je potřeba co největší objem výrobků a jejich částí opakovaně používat a recyklovat. Nerostné suroviny by měly být co nejvíce recyklovány, aby nebylo nutné je těžit. Samotná myšlenka není nová a je dlouhodobě využívána u kovů, papíru a dnes i plastů. Nyní se však tento přístup rozšířil na další skupiny výrobků a byly stanoveny závazné recyklační cíle pro konkrétní produkty. Cílem je vytvořit oběhové hospodářství, kde se suroviny budou proměňovat na výrobky, použité výrobky na suroviny, a tak pořád dokola.

Úroveň (výše) materiálního využití elektroodpadu

Zpětný odběr elektrozařízení znamená řízený sběr elektrozařízení po skončení jeho životnosti prováděný za účelem jeho ekologické demontáže a opětovného využití získaných materiálů (tzv. recyklace). Minimální úroveň materiálního využití elektroodpadu je zákonem stanovena v rozmezí 55 % až 85 % dle typu elektrozařízení. Zjednodušeně tedy můžeme říci, že z každých 100 kg sebraného elektroodpadu je ze zákona povinné minimálně 55 až 85 kg recyklovat a znovu použít (např. na výrobu nový výrobků). Řada kolektivních systémů tak dosahuje i vyšší míry materiálového využití, než je dáno tímto minimálním rozpětím (běžně i 93 %).

Statistika hmotnosti uvedení nového elektrozařízení na trh

Výrobce má povinnost sesbírat a zpracovat elektroodpad, který vznikl z elektrozařízení, jež byla tímto výrobcem uvedena na trh. Čím více nových elektrozařízení tedy uvede výrobce na trh, tím více bude muset následně sesbírat elektroodpadu. Např. výrobce, který uvedl na trh v České republice 100 tun ledniček, by měl sesbírat 10× více elektroodpadu než výrobce, který uvedl na trh 10 tun ledniček. Číslo, jež udává, kolik tun elektrozařízení výrobce uvedl na trh v České republice, se nazývá Statistika hmotnosti uvedení nového elektrozařízení na trh.

Zkreslování statistik hmotnosti uvedení nového elektrozařízení na trh

Statistika hmotnosti nového elektrozařízení uvedeného na trh je pro celý zpětný odběr elektrozařízení klíčová. Na jejím základě je určováno, kolik elektroodpadu musí ten který výrobce vysbírat. V souvislosti s tímto faktem v minulosti docházelo ke zkreslování těchto statistik za účelem snížení minimálního množství elektroodpadu, jež daný subjekt musí vysbírat. Současný systém je nastaven tak, že hmotnost elektrozařízení uvedeného na trh jednotlivými výrobci ověřuje pouze samotný kolektivní systém. Takové nastavení však může vést k problémům v případě, kdy sám kolektivní systém nemá zájem na kontrole těchto hodnot. V řadě ostatních členských zemí EU jsou na možné zkreslování statistik připraveni a mají systém reportování nastaven odlišně. Např. v Portugalsku mají výrobci povinnost předávat data o hmotnosti elektrozařízení uvedeného na trh jak kolektivnímu systému, tak přímo portugalskému ministerstvu životního prostředí. Tímto se dá předejít pokusům o zkreslování dat. Obdobně to funguje i v Dánsku, kde mají výrobci povinnost předat tato data jak svému kolektivnímu systému, tak i dánskému ministerstvu životního prostředí. Navíc má ještě v Dánsku výrobce povinnost tato data nechat auditovat certifikovaným finančním auditorem. Tato opatření ukazují, že podvody ve statistikách výrobců a kolektivních systémů se dějí i v jiných zemích, a rozdíl tedy spočívá v tom, jak a kdy daná země přijme nápravná opatření.

Uzavřená a otevřená sběrná síť elektroodpadu

Ve vyspělých západoevropských zemích, kde funguje sběr elektroodpadu na velmi vysoké úrovni, se můžeme setkat v principu se dvěma typy systémů, jejichž pomocí se použitá elektrozařízení odebírají od uživatelů. Prvním typem je tzv. uzavřená sběrná síť, druhým typem tzv. otevřená sběrná síť.

Oba systémy mají své výhody a nevýhody, a nedá se přímo říci, že by jeden byl lepší a druhý horší. Tak jako v ostatních parametrech fungování rozšířené odpovědnosti výrobce záleží na tom, jakým způsobem je příslušný systém implementován.

Výhody a nevýhody uzavřené a otevřené sběrné sítě

Uzavřená sběrná síť je limitována tím, že opravňuje ke sběru pouze omezený počet subjektů, které zároveň musejí předávat sesbíraný elektroodpad pouze výrobci či příslušnému kolektivnímu systému, jenž zajistí další činnosti nutné pro finální zpracování elektroodpadu. Logistika je v tomto případě zpravidla centralizovaná. Elektroodpad tedy musí být sbírán pouze ve sběrném systému výrobců / kolektivních systémů. To je současně největší nevýhoda tohoto systému. Objemy elektroodpadu jsou totiž relativně malé a následek je pak ten, že sběr elektroodpadu je dražší. V praxi to znamená, že s rostoucími cíli sběru elektroodpadu jsou výrobci nuceni vytvářet sběrná místa i ve velmi malých obcích, což dramaticky zvyšuje jednotkové náklady na svoz elektroodpadu. Řada výrobců ve vyspělých západoevropských zemích zprvu prosazovala zavedení uzavřené sběrné sítě, protože se domnívali, že tato varianta bude ekonomicky příznivější. Nicméně s rostoucími cíli sběru se ukázalo, že vytvořit pouze vlastní sběrnou síť je zejména v mimoměstských regionech extrémně nákladově náročné, a že systém je v tomto ohledu neefektivní.

Otevřená sběrná síť nabízí možnost podílet se na sběru elektroodpadu každému, kdo má o tuto činnost zájem a povolení od příslušných úřadů. Vše tak nemusí být zajištěno pouze skrze smluvní sběrná místa výrobců / kolektivních systémů, ale sběr elektroodpadu se v tomto případě stává daleko otevřenějším. Tento systém sběru není úplně vhodný pro elektroodpad s negativní hodnotou, ale pro elektroodpad s pozitivní hodnotou se najde řada subjektů, které budou motivovány elektroodpad sbírat a následně předávat ke zpracování, neboť to pro ně bude mít pozitivní ekonomický efekt. Takovými subjekty nemusejí být nutně pouze specializované odpadové společnosti, ale třeba i obce nebo distributoři elektrozařízení. Vzhledem k tomu, že tyto subjekty často sbírají i jiné typy odpadu než elektroodpad, dochází k synergickému efektu a rozložení nákladů. Elektroodpad se sváží spolu s jinými typy odpadu, a jednotková cena je tak nižší, což oceňují výrobci i spotřebitelé, kteří jsou v konečném důsledku plátci nákladů spojených se sběrem elektroodpadu, když jsou tyto náklady zahrnuty v cenách nových elektrozařízení.

Uzavřené sběrné sítě a vertikální integrace mezi kolektivním systémem a zpracovatelem

Uzavřená sběrná síť je výhodná především pro ty výrobce / kolektivní systémy, které mají nebo si chtějí zřídit vlastní zpracovatelské závody, protože si tím zajistí exkluzivitu na zpětný odběr elektroodpadu.

Cíle sběru elektroodpadu

Všechny členské státy EU jsou povinny plnit stanovené cíle sběru a zpracování elektroodpadu. Každý členský stát EU má tedy povinnost sbírat a zpracovávat elektroodpad v předem stanovené výši. Zde je potřeba zmínit jednu důležitou věc, konkrétní cíle sběru elektroodpadu nejsou nastaveny na výrobce, ale na jednotlivé členské země EU, které následně samy specifikují cíle sběru pro jednotlivé kategorie elektroodpadu. To je vcelku logické nastavení, protože část elektroodpadu má pozitivní ekonomickou hodnotu, a proto ho sbírá na komerční bázi řada subjektů. Nastavení vysokých cílů sběru na elektroodpad s pozitivní hodnotou by bylo kontraproduktivní, protože tento elektroodpad se sbírá i bez stanovení cílů, a vysoké cíle sběru by jeho sběr jen zbytečně komplikovaly a prodražovaly díky uměle vyvolané poptávce po tomto typu elektroodpadu. Naopak u elektroodpadu s negativní hodnotou jsou vysoké cíle sběru žádoucí, neboť tento elektroodpad se na tržní bázi prakticky nesbírá, jelikož neobsahuje žádné zajímavé suroviny. Nutno dodat, že elektroodpad s negativní hodnotou bývá často současně i nebezpečným odpadem, a jeho recyklace je tedy ekonomicky velmi nákladná. Pokud nejsou cíle sběru nastaveny vůbec nebo jsou nastaveny špatně, vede to k deformaci celého trhu sběru elektroodpadu. V ČR je trh s elektroodpadem deformován tím, že výrobcům, potažmo jejich kolektivním systémům, nejsou nastaveny žádné cíle sběru elektroodpadu. Tento fakt vede k tomu, že většina kolektivních systémů se soustředí na sběr elektroodpadu s pozitivní hodnotou a sběr elektroodpadu s negativní hodnotou nedělá vůbec nebo pouze okrajově.

Metodiky stanovení cílů sběru pro členské země EU

Každý členský stát EU si může vybrat jednu za dvou metodik výpočtu cíle sběru:

  1. Povinnost sesbírat 85 % elektroodpadu na trhu

    Tato metodika vyžaduje minimální úroveň sběru na 85 % elektroodpadu, který se příslušný rok „vyprodukuje“ na území daného státu. Stanovuje poměrně vysoký cíl sběru elektroodpadu a současně je logicky a věcně správná a přesná. Její slabší stránkou je nutnost provedení úvodní studie o životních cyklech jednotlivých druhů elektrozařízení a jejich výskytu na příslušném trhu, ale následně je nutné pouze posouvání vstupních hodnot ve vzorci o jeden rok. V této metodě se cíle sběru stanoví tak, že se určí množství elektroodpadu generovaného v daném členském státě EU v určeném období za pomoci zmíněné studie o životnosti jednotlivých druhů elektrozařízení a jejich očekávaném výskytu na daném trhu. Z takto definovaného předpokládaného generovaného množství elektroodpadu se stanoví procento, které se musí vysbírat. Jednou za čas je nutné úvodní studii zopakovat, aby se případně korigovaly původně získané údaje a výpočty generovaného elektroodpadu. V principu však tento přístup podstatně lépe odráží realitu a je spravedlivější jak vůči členským státům EU, tak především vůči výrobcům / kolektivním systémům. Z dostupných informací vyplývá, že si tuto metodiku vybralo k vykazování i české Ministerstvo životního prostředí.

  2. Povinnost sesbírat 65 % z nových elektrozařízení

    Tato metodika skýtá nebezpečí nepřesnosti, její výhodou je však relativní jednoduchost. Stanoví, že členská země EU má povinnost sesbírat minimálně 65 % z elektrozařízení nově uvedených na trh, přičemž 65 % se počítá z ročního průměrného množství elektrozařízení uvedených na trh v předchozích 3 letech.

Tento přístup je matematicky jednoduchý, na druhou stranu může vést k nepřesnostem. Zejména nebere v potaz různou délku životnosti elektrozařízení z různých kategorií a nezabývá se ani ekonomickými cykly. Snadno tak může dojít k situaci, kdy je procentní sběr pomocí tohoto umělého výpočtu nastaven tak vysoko, že reálně se dané množství elektroodpadu v určitém roce na trhu vůbec nevyskytuje. Ve skutečnosti se totiž nesbírají použitá elektrozařízení uvedená na trh v posledních 3 letech, ale elektrozařízení podstatně starší. U velkých domácích spotřebičů nebo osvětlovacích zařízení se životnost běžně pohybuje nad hranicí 10 let, z čehož plyne, že v daném roce se sbírají elektrozařízení uvedená na trh před 10 lety. Statistika vytvořená z dat z posledních tří let je v takovém případě zejména u některých kategorií elektrozařízení velmi zavádějící. Kvůli tomuto nesouladu mezi reálnou životností elektrozařízení a životností definovanou v evropské směrnici může docházet k nepříjemným situacím jak pro výrobce / kolektivní systémy, tak i pro jednotlivé členské státy EU, které v důsledku těchto vad v metodice nebudou schopny dosáhnout minimálního množství sebraného elektroodpadu, ačkoliv reálně seberou vše, co je na trhu k dispozici. Další slabinou této metodiky může být možnost cíleného zkreslování evidence prodejů nových elektrozařízení. Pokud se cíle přenesou na výrobce, potažmo na jejich kolektivní systémy, jejichž motivací je to, aby cíle sběru byly co nejnižší, vytváří systém incentivu pro zkreslování objemů především elektrozařízení, z nichž vzniká elektroodpad s negativní ekonomickou hodnotou, protože právě tento elektroodpad je velmi finančně náročný na sběr a zpracování. To, že by zkreslování odhalovaly kolektivní systémy, se může jevit jako problematické, protože jsou vlastněné výrobci, kteří by případné zkreslování prováděli. S tímto problémem se samozřejmě potýkaly i jiné státy Evropy. V západoevropských zemích je proto často uzákoněno, že výrobci hlásí objem nového elektrozařízení uvedeného na trh nejen svému kolektivnímu systému, ale současně i lokálnímu ministerstvu životního prostředí, aby byla zajištěna křížová kontrola toho, že jsou data správná. V některých zemích má dokonce výrobce povinnost nechat si udělat od finančního auditora audit ročního objemu elektrozařízení uvedeného na trh a tento povinně předat každý rok na lokální ministerstvo životního prostředí.

Správné nastavení cílů sběru elektroodpadu

Pokud chce Česká republika dosáhnout toho, co bylo hlavním důvodem stanovení rozšířené odpovědnosti výrobce, tedy aby byl sbírán a zpracováván ten elektroodpad, který nejvíce poškozuje životní prostředí, tj. elektroodpad s negativní ekonomickou hodnotou, jenž je zároveň i nebezpečným odpadem (tj. zářivky, lednice, televize), pak je potřeba stanovit výrobcům / kolektivním systémům vysoké cíle sběru tohoto elektroodpadu s negativní hodnotou. Naopak cíle sběru pro elektroodpad s pozitivní ekonomickou hodnotou není potřeba nastavovat vysoké, protože se jejich sběrem zabývají i obce a odpadové společnosti. Stanovení vysokých cílů sběru těchto elektroodpadů s pozitivní ekonomickou hodnotou by tak vedlo k pokřivení tržních mechanismů, které jinak běžně fungují. Z tohoto důvodu by to vyžadovalo i značné úsilí regulátora, který by musel příslušnou právní úpravou uměle zakazovat/nařizovat něco, co v tržním prostředí přirozeně funguje.

Financování sběru

Financování sběru je zajištěno z příspěvků, které výrobci odvádějí do svého kolektivního systému. Výrobcům vydává povolení k vytvoření kolektivních systémů Ministerstvo životního prostředí ČR. Je ovšem třeba zdůraznit, že klíčová odpovědnost zůstává stále na výrobcích. Výrobce se účastí v kolektivním systému v žádném případě nezbavuje odpovědnosti za dostatečný sběr a řádné zpracování elektroodpadu. Je to tedy výrobce, kdo odpovídá za plnění svých povinností. Tímto má být zabráněno tomu, aby výrobci rezignovali na kontrolu kolektivního systému, jehož jsou členy.