Loading...

Problematické otázky zpětného odběru

>>Problematické otázky zpětného odběru
Problematické otázky zpětného odběru 2018-06-05T15:09:02+00:00

Elektroodpad s pozitivní a negativní hodnotou

Některé typy elektroodpadu jsou zajímavým zdrojem druhotných surovin a jako takové mají pozitivní ekonomickou hodnotu. o pozitivní hodnotě mluvíme v situaci, kdy výnos z prodeje surovin vyseparovaných z elektroodpadu pokryje nebo dokonce převýší náklady na sběr, svoz a ekologické zpracování elektroodpadu. Tak je tomu zejména u malých domácích spotřebičů, mobilních telefonů, počítačů nebo dalších zařízení z oblasti IT a telekomunikací, jež představují typické příklady elektroodpadu s tzv. pozitivní ekonomickou hodnotou.

Opakem je elektroodpad s tzv. negativní ekonomickou hodnotou. Náklady na sběr a recyklaci elektroodpadu s negativní hodnotou převyšují výnos, který lze získat ze surovin extrahovaných z tohoto typu elektroodpadu. Rozšířená odpovědnost výrobce vznikla právě kvůli tomuto elektroodpadu s negativní ekonomickou hodnotou. Zatímco elektroodpad s tzv. pozitivní ekonomickou hodnotou byl historicky vždy sbírán a recyklován obcemi a odpadovými společnostmi, tak o elektroodpad s negativní hodnotou nikdo nejevil zájem, protože jeho sběr a recyklace byly a jsou velmi nákladné.

Ve většině zemí Evropy provádějí sběr elektroodpadu s negativní ekonomickou hodnotou kolektivní systémy. Oproti tomu sběr a zpracování elektroodpadu s pozitivní hodnotou často i nadále provádějí odpadové společnosti nebo obce. V České republice vznikla v tomto ohledu paradoxní situace, kdy řada kolektivních systémů sbírá elektroodpad s pozitivní hodnotou, zatímco o elektroodpad s negativní hodnotou nemají zájem.

Typickým příkladem elektroodpadu s negativní ekonomickou hodnotou jsou zářivky. Náklady na jejich sběr a recyklaci jsou enormní, a to zejména proto, že zářivky obsahují rtuť. Zářivky jsou nebezpečný odpad a jako takové se pod hrozbou velké pokuty nesmějí vyhazovat do běžného odpadu. Běžná odpadová společnost proto požaduje za sběr a ekologickou recyklaci zářivek i 20 Kč za kus, kdežto funkční kolektivní systém zářivky sbírá a recykluje naprosto zdarma a spotřebitelé ani firmy nemusejí za odevzdání zářivky do kontejneru kolektivního systému nic platit. Vzhledem k velkým nákladům na sběr a zpracování zářivek se část kolektivních systémů jejich sběru různými způsoby vyhýbá. Např. záměrně do obcí neumisťují kontejnery na zářivky nebo kontejnery záměrně nevybírají, aby se takto vyhnuly jejich sběru.

Výzva pro systém

Existence elektroodpadu s pozitivní a negativní hodnotou představuje dle zprávy OECD pro koncept rozšířené odpovědnosti výrobce zásadní výzvu. Odpovědnost výrobce elektrozařízení vznikla hlavně proto, že se na sběrných dvorech obcí nebo volně v přírodě na černých skládkách hromadil elektroodpad s negativní hodnotou, o který nikdo nejevil zájem a náklady na jeho sběr a recyklaci byly enormní, což často neúnosně zatěžovalo obecní rozpočty. Proto bylo stanoveno, že plátcem nákladů na sběr a zpracování tohoto elektroodpadu by měl být jeho „výrobce“ (rozuměj: ekonomický subjekt, který výrobek vyrobil, resp. dovezl či jinak uvedl na trh). Protože bylo obtížné stanovit přesnou hranici mezi elektroodpadem s negativní a pozitivní hodnotou (ta se může měnit i v čase, v závislosti na cenách druhotných surovin), bylo stanoveno, že výrobce bude mít odpovědnost za všechen elektroodpad a samotné členské země budou stanovovat, jaký typ elektroodpadu a v jaké výši mají výrobci sbírat.

Bohužel v některých zemích EU, včetně České republiky, vznikla paradoxní situace, kdy se některé kolektivní systémy soustředí na sběr elektroodpadu s pozitivní hodnotou, místo sběru elektroodpadu s negativní hodnotou. Takové jednání popírá podstatu rozšířené odpovědnosti výrobce a pokřivuje tržní prostředí.

Současná platná právní úprava v České republice nestanovuje pro kolektivní systémy cíle sběru za jednotlivé kategorie elektroodpadu. Pro řadu kolektivních systémů je tedy ekonomicky výhodné sbírat kategorie elektroodpadu s pozitivní hodnotou a poté prezentovat „vysokou míru sběru“.

Křížové financování

Křížové financování (angl. crossfinancing) je situace, kdy výrobce/kolektivní systém dotuje z příspěvků na sběr a zpracování jedné skupiny elektroodpadu jinou skupinu elektroodpadů. Zákaz křížového financování vyplývá z podstaty účelovosti vybíraných příspěvků a tržních mechanismů (není záhodno, aby se křížově dotovaly náklady na recyklaci různých výrobků, a tím se pokřivovala nákladová stránka jedněch výrobků oproti jiným), v řadě západoevropských zemí je zakázán výslovně. Při křížovém financování dochází zpravidla k tomu, že se z výnosů sběru a recyklace elektroodpadu s pozitivní hodnotou dotuje sběr a recyklace elektroodpadu s negativní hodnotou. Tento na první pohled neproblematický efekt demotivuje výrobce elektrozařízení, aby hledali výrobní postupy a materiály, které budou činit jejich elektrozařízení a z něho vzniklý elektroodpad jednoduše recyklovatelný. Křížové financování tak popírá základní regulatorní přístup Polluter Pays Principle (znečišťoval platí) a pokřivuje tržní prostředí.

V České republice v současné době nejsou stanovena žádná pravidla, jakým způsobem by se měly financovat sběry a recyklace různých druhů elektroodpadů, takže záleží na každém jednotlivém výrobci / kolektivním systému, jakým způsobem peníze na jednotlivé druhy elektroodpadu vybere a následně rozdělí. Aktuálně je tak možné vybrat příspěvky související s prodejem ledniček, ale financovat z nich sběr např. mobilních telefonů, fénů, varných konvic či jiných obtížně získatelných položek. Lze tak snadno a legálně znevýhodňovat výrobce některých druhů elektrozařízení i v rámci jednoho kolektivního systému.

Samostatné kontejnery a oddělené sběrné prostory

Jedním z největších problémů souvisejících se sběrem elektroodpadu v České republice je otázka specifické sběrné sítě, potažmo vyhrazených sběrných nádob na určité druhy elektroodpadu, které svojí charakteristikou a kvůli svým vlastnostem nelze dost dobře sbírat spolu s jinými druhy elektroodpadu. Jedná se zejména o ty druhy elektroodpadu, které jsou nebezpečným odpadem. Zatímco u většiny menších druhů elektrozařízení (kromě světelných zdrojů) nezáleží na tom, jestli jsou sbírány do oddělených nádob, či nikoliv, existují vedle toho i elektrozařízení, u nichž je smíchání s jinými druhy elektroodpadu problémem, a to i s ohledem na potřebu další přepravy a následné zpracování, kdy by mohlo dojít ke kontaminaci veškerého elektroodpadu v příslušné sběrné nádobě nebezpečnými látkami jako je např. rtuť.

Učebnicovým příkladem elektrozařízení, které je třeba sbírat odděleně, jsou právě světelné zdroje. Některé typy světelných zdrojů totiž obsahují pro své správné fungování rtuť (lineární zářivky, kompaktní zářivky, halogenidové výbojky apod.). Tento druh elektrozařízení tedy není v žádném případě možné sbírat s jinými typy elektroodpadu, neboť je snadno rozbitný a případně uniklá rtuť by lehce mohla kontaminovat ostatní elektroodpad v jedné sběrné nádobě. Z tohoto důvodu legislativa ve vyspělých zemích striktně vyžaduje, aby na sběr světelných zdrojů byly zvláštní a oddělené sběrné nádoby. Česká republika se s vymahatelností tohoto aspektu ochrany zdraví obyvatel a životního prostředí stále potýká. Do budoucna bylo jistě bylo vhodné zajistit, aby na každém sběrném místě bylo možné sbírat světelné zdroje do samostatné oddělené nádoby.

On-line freeriding – přístup nepoctivých výrobců k prodeji elektrozařízení

Černým pasažérem v oblasti sběru elektroodpadu, tzv. freeriderem je výrobce, který v České republice uvádí na trh elektrozařízení, ale neplatí za ně příspěvky, ze kterých se následně financuje sběr a zpracování. To je zejména problém u elektroodpadu s negativní ekonomickou hodnotou. Příklad takového elektroodpad s negativní hodnotou, který je zároveň i nebezpečným odpadem, jsou např. zářivky. Zářivky totiž pro své správné fungování obsahují malé množství rtuti, a jejich ekologická recyklace je tedy extrémně nákladná. Pokud se tedy některý výrobce či dovozce vyhýbá placení příspěvků na sběr a ekologickou likvidaci svých výrobků po ukončení jejich životnosti, pak se tyto náklady hradí z prostředků jeho konkurentů, kteří své příspěvky řádně odvedli.

Vzhledem ke zlepšující se kontrolní činnosti České inspekce životního prostředí se v posledních letech snižuje počet výrobců elektrozařízení usazených v České republice, kteří tyto příspěvky neplatí. Problém nicméně nově nastává s rostoucími nákupy českých spotřebitelů u zahraničních e-shopů zasílajících své výrobky ze zahraničí do České republiky (tj. těch, které nemají sídlo v ČR, ale např. v Číně, USA nebo třeba v jiném státě EU).

Prodej elektrozařízení se totiž z kamenných obchodů poměrně rychle přesouvá do virtuálního prostředí. Elektronika, bílé elektro, velké a malé spotřebiče včetně mobilních telefonů a další elektrozařízení se dají objednat na internetu. Jenže ne vždy mají právě tyto zahraniční e-shopy zajištěno financování zpětného odběru svých výrobků v České republice. Přitom elektrozařízení, která jsou na trh uvedena prostřednictvím internetu, dosahují dle odhadů již téměř 30 % veškerého elektra uvedeného na trh.

Kamenné obchody a e-shopy se sídlem v České republice jsou jednoduše kontrolovatelné. Nestává se tedy často, že bychom zde našli produkty, u kterých by neměl výrobce nebo dovozce vyřešenu úhradu nákladů za jejich likvidaci v momentě, kdy doslouží. Z českých obchodů jsou nejčastěji černými pasažéry ty, které tak činí spíše z neznalosti systému fungování povinného zpětného odběru elektrozařízení, než z nezájmu o ochranu životního prostředí či s cílem profitovat na jeho úkor.

Zahraniční internetové e-shopy jsou v tomto ohledu daleko nečitelnější. Na internetu se ze zahraničí prodávají do České republiky elektrozařízení i jiných výrobců než těch, kteří pravidla dodržují a příspěvky na recyklaci odvádějí do některého z fungujících kolektivních systémů pro zpětný odběr elektrozařízení. Některé, i poměrně velké zahraniční e-shopy (např. eshopy se sídlem např. v USA, Číně), dodávají do České republiky poměrně velké objemy elektrozařízení, aniž by se tyto zahraniční e-shopy podílely na financování sběru elektroodpadu.

Problém zahraničních e-shopů, které nehradí příspěvky na sběr a recyklaci elektroodpadu, je obzvlášť palčivý u elektroodpadu s negativní ekonomickou hodnotou, protože u tohoto typu elektroodpadu jsou náklady na jeho sběr a recyklaci enormní a nedají se zaplatit ze surovin získaných při recyklaci.

Nedodržování pravidel má několik negativních efektů. Jednak je deformován trh, neboť zahraniční e-shopy, které nehradí příspěvky na sběr a zpracování, získávají cenovou výhodu oproti prodejcům, kteří si řádně plní své povinnosti spojené se zpětným odběrem elektrozařízení. Druhou negativní externalitou takového chování je nedostatek finančních prostředků na sběr a ekologickou likvidaci vysloužilých elektrozařízení. Díky obcházení pravidel ze strany zahraničních e-shopů se na trh dostane každý rok podstatně více elektrozařízení, než za kolik je odveden příspěvek. Bez ohledu na to, jestli byly za veškeré množství elektroodpadu řádně uhrazeny příspěvky na recyklaci, musí být všechna vysloužilá elektrozařízení sebrána a následně zpracována. Nutno zdůraznit, že systém zpětného odběru, který nebude dostatečně financován, není dlouhodobě udržitelný.

V zásadě existují poměrně jednoduché teoretické možnosti nápravy daného stavu, ale jejich uvedení do praxe už tak snadné není. I dnešní legislativa obsahuje pravidla, jejichž důsledné vymáhání by praktiky některé tyto zahraniční e-shopy eliminovalo. Bohužel řešení případů s přesahem do zahraničí je pro české úřady značně problematické a nákladné. Zatímco český e-shop zkontrolují snadno, na španělského či rumunského prodejce dosáhnou jen stěží. Při kontrolách subjektů z ostatních zemí EU by tak prospěla zejména posílená spolupráce inspekcí životního prostředí v jednotlivých státech EU. Co se týče dovozů ze zemí mimo EU, zde by prospěla změna legislativy např. posilující pravomoci celní správy. Stávající zákon o odpadech již dává celní správě pravomoc kontrolovat splnění podmínek zpětného odběru při dovozu baterií. Obdobně by měla být celní správa zmocněna i pro kontroly dovozu elektrozařízení.

Nápravu by tak mohla zjednat úprava příslušné legislativy i její praktická aplikace, která by zjednodušila spolupráci příslušných úřadů, a značně by tak zefektivnila vymáhání povinností zahraničních prodejců spjatých s uváděním elektrozařízení na trh prostřednictvím e-shopů. Po takové úpravě volají nejenom ti poctiví výrobci elektrozařízení, kteří jsou díky neférovému jednání zahraničních internetových prodejců neplnících si své povinnosti znevýhodněni, ale i kolektivní systémy pro zpětný odběr elektrozařízení, jejichž udržitelné fungování a rozvoj není možné bez řádného financování za veškerá elektrozařízení uvedená na trh.

Podložené odhady

Postupně zvyšované cíle na sběr elektroodpadu vedou státy k opatřením, která podporují zpětný odběr a zvyšují množství elektroodpadů, jež budou předány k recyklaci. Cesty mohou být v zásadě dvě. Stát vytvoří kolektivním systémům podmínky pro rozšíření jejich činnosti a bude po nich požadovat, aby za ČR zajistily splnění recyklačních cílů, což bude znamenat zvýšené náklady na straně kolektivních systémů (rozšíření sběrné sítě, nové metody sběru, atd.) a současně bude stát muset více a intenzivněji kontrolovat všechny subjekty, zda s elektroodpadem nakládají správně. To samozřejmě nakonec zaplatí zákazníci.

Existuje ale i finančně a administrativně jednodušší řešení. Jedná se o vyčíslení množství elektroodpadu, které je vytříděno a zpracováno mimo sběrný systém provozovaný kolektivními systémy. Zpravidla se jedná o sběry elektroodpadu, které provádějí obce nebo soukromé odpadové společnosti, a které z různých důvodů nepředávají kolektivním systémům. Zpravidla se jedná o elektroodpad s pozitivní hodnotou, který pochází od občanů daných obcí, a obce tedy chtějí výtěžek z tohoto elektroodpadu s pozitivní hodnotou využít k úhradě různých jiných nákladů. Tyto sběry se dají kvantifikovat pomocí odborné studie a potom přičíst ke sběrům elektroodpadu pocházejícím od kolektivních systémů. Cílem této metodiky je zejména lepší popsání toků elektrozařízení/elektroodpadu a snížení byrokratické zátěže pro obce a jiné subjekty při sběru a reportování elektroodpadu. Výhoda tohoto způsobu vykazování je jasná – nevyžaduje další navyšování nákladů. Toto řešení vyžaduje pouze financování studie ke zjištění podílu elektrozařízení v odpadních tocích mimo kolektivní systémy. Nezbytností pro jeho zavedení je také porozumění tokům odpadů v dané zemi, statistické ověření zastoupení jejich jednotlivých typů elektrozařízení, apod.

Tento chytrý a ekonomický způsob plnění povinností pro zpětný odběr elektrozařízení využívá například Velká Británie. Například v letech 2014 a 2015 takto doplnila své statistiky o cca 300 tisíc tun elektrozařízení – velkých spotřebičů, na jejichž sběr nemusely být vynaloženy žádné náklady, neboť sběr a zpracování je zajištěno z ceny druhotných surovin, které elektrospotřebiče obsahují. Studií bylo zjištěno, že 11 % hmotnosti lehkého železného šrotu drticích zařízení pochází právě ze zpracování velkých elektrospotřebičů (pračky, myčky, sporáky, atd.).

Metoda tzv. podložených odhadů (angl. substantiated estimates) je primárně upravená elektroodpadovou směrnicí č. 2012/19/EU. Prováděcí nařízení Evropské komise č. 2017/699 tuto metodu nově používá pro účely výpočtu množství elektrozařízení uváděného na trh (zejména nemá-li dostatečné podklady od výrobců).

Koordinační centra

V některých evropských zemích existují tzv. koordinační centra. Koordinační centrum je platformou pro setkávání a diskuzi ohledně problémů, které vznikají v rámci zpětného odběru. Pokud je koordinační centrum řízené státem, tak má i kontrolní pravomoci a účast v něm je v takovém případě povinná. Je běžné, že v takovém případě jsou členy koordinačního centra zástupci státu, obcí, kolektivních systémů a výrobců. Pokud jsou účastníky koordinačního centra pouze kolektivní systémy, potažmo výrobci, nebývá v takovém případě účast v koordinačním centru povinná a koordinační centrum nemá veřejné kontrolní pravomoci. Opravdu efektivní kontrolu může provádět pouze nezávislý státní orgán a představa, že by ze strany výrobců / kolektivních systémů mělo docházet k intenzivnější vlastní kontrole v oblasti sběru elektroodpadu, se jeví spíše jako nereálná.

Oddělení kolektivních systémů od zpracovatelů odpadu (tzv. Čínská zeď)

V řadě zemí Evropy je přísně zakázáno, aby kolektivní systémy (potažmo výrobci elektrozařízení) vlastnily zpracovatelská zařízení na recyklaci elektroodpadu (např. Francie, Slovensko).

Uvažuje se dokonce o zákazu tohoto propojení na celoevropské úrovni. Propojení mezi kolektivním systémem (výrobcem) a zpracovatelem elektroodpadu se nazývá „vertikální propojení mezi výrobcem elektrozařízení a zpracovatelem elektroodpadu“ a jeho zákaz je v České republice mezi odborníky označován jako tzv. Čínská zeď.

Důvodů tohoto zákazu je celá řada, např.:

  • Kolektivní systémy jsou neziskové a nesmí přebytky hospodaření rozdělit mezi své společníky/akcionáře. To se však netýká zpracovatelů elektroodpadu. Skrze majetkově propojeného zpracovatele může kolektivní systém vyvádět zisk.
  • Vysoké riziko falšování sběrů. V praxi se zjistilo, že zatímco nezávislý zpracovatel (nevlastněný kolektivním systémem nebo výrobcem elektrozařízení) má zájem na tom, aby zpracoval co největší množství elektroodpadu, tak zpracovatel vlastněný kolektivním systémem (potažmo výrobcem elektrozařízení) má zájem především na tom, aby vykázal co největší množství zpracovaného elektroodpadu. V praxi tak v řadě zemí docházelo k tomu, že zpracovatelská zařízení vlastněná kolektivními systémy úmyslně nadhodnocovala množství zpracování elektroodpadu, což je samozřejmě daleko levnější, než skutečně sbírat a zpracovávat elektroodpad.
  • Dále je nutné zvážit aspekt ochrany hospodářské soutěže. V zemích, kde je uzavřená sběrná síť, by v případě neexistence Čínské zdi hrozilo, že kolektivní systémy udělí povolení k provozování zpracování elektroodpadu pouze těm zpracovatelům, které přímo vlastní, aby takto zničily konkurenci (nezávislých zpracovatelů). To se v minulosti stalo i v České republice v oblasti chráněných dílen na zpracování elektroodpadu.